K pivu mám velmi dobrý vztah, pouze jsme si od sebe na pár desítek let odpočinuli, říká Láďa Vostárek

K pětasedmdesátinám sis nadělil knížku vzpomínek Jen jednou dostat šanci. Je plná muziky, míhají se v ní nejen známá jména, ale i lepé děvy s dlouhýma nohama a mezi nápoji převládá víno. Vyplývá z ní však, že toho piva bylo v tvém životě mnohem míň než vína nebo známých i obskurních lihovin.
Ono zdání klame. Já jsem opravdu většinu života spíš vinař, ale pár vzpomínek na pivo mám, a některé dokonce už z dětství.

Až tak hluboko?
Jsem Podskalák. Bydlel jsem ve Vyšehradské ulici, kde byla v každém bloku na rohu jedna hospoda. Nejblíž byla U pěti králů, říkalo se jí „U pětníka“. To byla historická plavecká hospoda a svoje sídlo tam měl památný spolek Vltavan. Byly tam vystaveny jejich historické spolkové vlajky a obrazy ze života plavby na Vltavě. Na čepu byl Staropramen, což dle pamětníků bývalo výtečné pivo, ale na druhém rohu, do restaurace „U Šlitrů“, tam se chodilo pro plzeňské. I já jako každý dobře vychovaný synek ze slušné rodiny jsem chodíval tátovi se džbánem pro pivo. Ve všední den k Pěti králům pro Staropramen, ale v neděli, ke sváteční husičce, řízečkům nebo králíčkovi, o něco dál ke Šlitrům pro plzeňské. A samozřejmě že jsem jako každý dobře vychovaný synek cestou něco upil. I když ne tolik, jak to popisuje film Pelíšky. Plzeňské mi tenkrát připadalo příliš hořké.

Kdy sis dal svoje první velké pivo?
Na to úplně první si už přesně nevzpomenu, ale když jsem v Újezdě nad Lesy chodil do deváté třídy, to už mi bylo skoro patnáct, chodil jsem pravidelně do hospody u Kubíka, což bylo vedle kina, hrávat mariáš. A musím se pochlubit, že mi ten mariáš docela šel, a to i když jsem u toho stihl i patnáct Kozlů za večer. Tou dobou stála v hospodě desítka Kozel korunu dvacet, tak mi z výhry i něco zbylo.

Narazit na dobré pivo byl tedy za minulého režimu problém?
Nebylo to samozřejmé, ale později, když už jsem jezdil s Katapultem, se nám o kvalitní nápoje většinou postarali fanoušci. Stačilo se vhodně zmínit. Nepřekonatelnou laťku však nasadila maminka našeho zvukaře Viktora Janouška, která dělala v plzeňském pivovaru a jako deputát odtamtud nosila nepasterizované pivo v sedmičkách.

Ty jsi tedy jezdil s kapelou, i když jsi na nic nehrál?
Aby se na mě nemuseli muzikanti skládat a já dostal nějaký oficiální honorář, musel jsem si udělat konferenciérské kvalifikace. Ale celé moje vystoupení spočívalo v tom, že jsem na začátku koncertu vylezl na jeviště, osvětlovač na mě zaměřili štych a já mocným hlasem ohlásil: Dámy a pánové, Ka – ta – pult! Uklonil jsem se a zmizel z jeviště, abych dohodl s pořadatelem proplacení dopravy a diet. To všechno dohromady za 140 Kčs hrubého. Jako manažerovi nebo textaři by mi nikdo cestu neplatil.

Jak ses vlastně stal textařem?
Vždycky říkám, že textařem jsem se stal z leknutí. Ringo Čech mě po čase vyměnil za doktora Janečka a nepřímo mě donutil nalézt si obživu ve východním Německu. Tak jsem mohl to, že nejsem pivařem, teprve opravdu ocenit, protože Šariš by mezi východoněmeckými tehdy vedl pivní hitparádu, kdyby nějaká byla. Tam jsme si užívali suché bublinky z Míšně, tuším se jmenovaly Rotkäppchen, česky Červená karkulka. Když Ringo po pár letech za to, že si s Dědkem Šindelářem a Toljou Kohoutem pomalu startoval svůj Mahagon, vyhodil z kapely i Oldu Říhu, Olda mě ze staré známosti oslovil, zdali bych nebyl ochoten mu s rozjetím kapely pomoct. Staral jsem se tenkrát o prodejny gramodesek vydavatelství Supraphon a rád souhlasil. To už byl z Mahagonu Katapult a kapela jela tvrdý hardrockový repertoár v angličtině. Olda i já jsme ale po zkušenostech u Franty Čecha věděli, že jediná šance, jak prorazit, vede přes rádio. Koho nehrálo rádio, ten prakticky neexistoval. Tak jsem byl Oldou pověřen vzít klobouk do ruky a obejít všechny známé textaře, zdali by se neuvolili napsat pro skupinu Katapult text. Dopadlo to přesně, jak jsem čekal. Vrba, Rytíř, Krečmar, Janíček i všichni ostatní odmítli, že nemají čas. Tak jsem Oldovi nabídl, že to zkusím sám, měl jsem zkušenosti s psaním do Mladé fronty. Olda mi moc nevěřil, ale když jsem tehdy napsal pro Viktora Sodomu písničku Móda, kterou s Katapultem nahrál, následovaly další a ty nebyly špatné. Když pak přišla Půlnoční závodní dráha a Lesní manekýn, nabralo všechno dost velkou rychlost. Stala se z toho úplná jízda na tygru.

Kdy se v tvém textu objevilo pivo?
Dvakrát, i když ne jako hlavní téma. Půlnoční závodní dráha začíná slovy Šli na pár piv, bylo jich víc, a pak jeden dostal nápad v autě se svézt. Kámen byl klíč, spojený drát, tak na to dupni, brácho, jeď, co to dá… Víc o pivu tam nebylo. A později pro Turbo jsem napsal text Chtěl jsem mít.

Ten, který všichni znají jako Bílej dům.
Ano. A tam se zpívá Chtěl jsem jednou mít krásnej bílej dům, s krásnou dívkou žít a s ní spoustu dětí mít, čas však mi jak tu pěnu z píva mládí vzal a teď už mi zbývá dál světem se hnát, pro lidi hrát. Zase jen zmínka. Ale je to dodnes vůbec největší hit Turba.

Celý rozhovor najdete v časopisu Pivo Bier Ale 96/2022