IMG_20170310_175030

Nový Zéland: Cesta k jezeru pivních divů

Pro pivní kulturu Nového Zélandu platí: čím drzejší, šílenější pivo, jeho název, etiketa a lahev, tím lépe. Protože kvalita je tu skoro samozřejmpstí. A je při tom vidět, že pivo tu vaří, čepují i pijí hlavně mladí.

Tři hodiny letu z Melbourne nás přenesly do jiného světa  –  místo letní výhně jen 13°C, vítr a déšť. Byli jsme tři kamarádi a před námi pár dnů objevování Severního ostrova, tamější přírody a pivovarů. Kolik jich navštívíme, jsme ovšem ponechali tak trochu náhodě.

Hlavní město pokusů a zlepšováků

Metropoli Nového Zélandu Wellington místní hrdě nazývají Craft Beer Capital, a tak jsme hned začali objevovat, proč.

Docela velký pivovar Garage Project s dvacetihektolitrovou varnou na mne udělal dost dobrý dojem. Jeho majitelé jsou odvážní kluci a vaří různé bláznivé pivní styly, často tak podivné, že stačí jedna várka a dost. Hospodu mají poblíž pivovaru a na obou místech ohromnou nabídku piv. Pro jednodušší výběr zdobí každou pípu ukázka piva v baňce či lahvi. Kromě toho nabízejí i velmi luxusní archivní piva, jako byl třeba tříletý barikovaný žitný ale, nebo pivo s příchutí umami. Jiné tu vaří s cornflakes, ananasem, okurkou nebo českými kvasnicemi. Co z toho překvapí nejvíc? (Zdravím do Bamberka!)

Efektně nasvícený Fork Brewing s maxisudem, z kterého dokola vybíhá 32 různě zdobených kohoutů s výbornými pivy, byl druhá vzrušující zastávka. Mají na čepu i deset piv hostujících a nechyběl hit letošního léta u protinožců, sour ale. Líbilo se mi, jak holky pečlivě vyčistily na noc pivní kohoutky,  speciální štětičkou i zevnitř každý zvlášť. Protože zavírali brzy, přemístili jsme se do sousedního baru, a tam před zavíračkou čínský barman každou pípu dokonce zafólioval, aby dovnitř nemohly mušky.  Zkrátka novozélandská pivní kultura mě v mnoha směrech nadchla. Degustační prkénka s pivními vzorky jsou samozřejmostí, ceny piva téměř stejné jako v Melbourne, možná o desetník levnější, ale chutě podstatně zajímavější, vyvážené a nápadité. Na rozdíl od Austrálie tu také bez protestů načepují piv do petky s sebou.

Později jsme ve Wellingtonu navštívili ještě pivovar Te Aro. Vedou ho dva kluci, kteří si na předměstí otevřeli obchod s potřebami a surovinami pro homebrewing. Pak sami začali vařit pivo, které bylo tak dobré, že jim město nabídlo uhradit stěhování jejich podniku do centra, aby turisté měli v Hlavním městě craft beeru o atrakci víc. Využili to, samozřejmě, a pokračují neúnavně v takových kouscích, jako je pivo s karí, které jsem jen očichal. Pivní bar HUSK byl spojený s pražírnou kávy a pivovarem CHoice Bros s varnou na 500 litrů. Skamarádil jsem se s jejich sládkem, který vařil velmi dobré jogurtové pivo. Vypadalo trochu jako růžový sekt. Právě byla ta správná doba na chmelení zelených chmelem, a on si k tomu pořídil speciální hrnec s otvory, který naplnil chmelem a uzavřel do druhého. Tím proháněl horkou mladinu a pak jen koš vyndal a vysypal do smetí. Šikovný zlepšovák.

Za Jezerním mužem a Ještěrkami

Z Wellingtonu jsme se vydali na sever, k největšímu novozélandskému jezeru Taupa. To znamenalo překonat dost velké vzdálenosti, ale zato se okolní krajina neuvěřitelně mění, od tropů přechází do pastvin pro ovce a krávy, liduprázdné vojenské pásmo a savanu až do vysokohorského terénu a sopečné krajiny s výraznou geotermální aktivitou. V okolí jezera se samozřejmě také vaří pivo. Navštívili jsme nejprve pivovar Trout, neboli Pstruh. Německý sládek měl tak průměrná piva, že ho nezachránily ani rozpečené preclíky s máslem. Navíc nám servírka, pro změnu Francouzka, přinesla úplně jiná piva, než jsme si objednali.

Zato okolní krajina! V řece nádherně modrá voda, príma ochočené lamy, které se s námi hned spřátelily, a ze země se k nebi různě pramínky horké páry páchnoucí sírou. Horká koupel v jezírcích odstupňovaných podle teploty od 43 do 37°C byla za poplatek, ale člověk se mohl zadarmo vykoupat i v místech, kde se horké prameny vlévaly do studené řeky. Jen si musel sám vychytat správné místo. Náš hotýlek měl vlastní termální koupele, které připomínaly malé plechové garáže bez oken.

U jezera jsme navštívili ještě jeden úplně malinkatý pivovar, příznačně nazvaný Lakeman, Jezerní muž, nebo spíš podle etiket Jezerní yetti. Provozoval ho mladý chlapík, na první pohled srdcař. Bude mít dobrá piva, říkal jsem si, když jsem ho zdravil, a on měl. Měl dokonce výborná piva, ale když jsem viděl všude ten nepořádek, zcezovací káď nahoře ucpanou nějakou přepravkou, která mu přišla pod ruku, nemohl jsem to pochopit. A navíc to svoje pivo filtroval. To bylo prostě neuvěřitelné, on v tom – pardon – bordelu svoje piva filtroval! ´Přijel sem sládek z amerického pivovaru Pelican, a ten mi to poradil,´ krčil jen rameny, když jsme se ho ptali, jak na to přišel. No, tak to bylo jasné, že nemohl nic jiného udělat.

V horách jsme pak vyškrábali pěšky až do nějakých 2700 metrů, protože supermoderní lanovka byla ještě ve výstavbě. Nic jsme sice neviděli kvůli mlze, ale aspoň je s námi na vrcholové fotce taky dobré pivo, Macs z Aucklandu. Jeho lahev má zvláštně modelovaný krk, podobně jako ty z pivovaru, který se mi líbil na Zélandu asi nejvíc, Tuatara, což je maorsky Ještěr. S varnou na 8000 l už je to poměrně velký podnik a dokážou si v něm usnadnit práci lecjakým způsobem. Šnekový dopravník jim třeba sune z venkovního sila slad rovnou na vystírku. Taky měli centrifugu na oddělování kvasnic po hlavním kvašení. S tím jsem se setkal poprvé. Přestali proto pasterizovat, ale pasteru pořád využívají při lepení etiket na lahve, aby lépe držely. Pil jsem jejich single hop ale s odrůdou Nelson a byl úžasný, stejně jako všechno ostatní, co jsem v tomhle pivovaru ochutnal. Nedivím se, že mají vystavených tolik cen ze soutěží, navíc moc hezkých, v podobě varny nebo cékáčka. Takové by se nám v Čechách taky líbily. Stejně jako všechny ty divoké chutě a podivuhodné nápady, které mě tu potkaly.

Petr Petružálek